Tak tady mluvíme

Také Valentina, které vedle své temperamentní kamarádky působí poněkud zdrženlivě, vyrůstá v dvojjazyčném prostředí. Její otec mluví italsky a matka německy. Dívky doma vyrůstaly přirozeně a nenuceně se dvěma jazyky. První slova Silvie byla v italštině. Německá slovíčka se k nim přidala později. „A potom říkala legrační slovíčka, zkomoleniny italštiny a němčiny,“ vzpomíná matka Silvie. Tu a tam pomíchá Silvia oba jazyky i dnes, to už ale záměrně.

Německy a italsky. Stále častěji se jazyky v jihotyrolských rodinách vzájemně prolínají. Přesto neexistuje statistika, která by ukazovala, kolik je aktuálně v Jižním Tyrolsku vícejazyčných rodin. Člověk si musí vystačit s odhadem. Výzkumný ústav Eurac provedl v roce 2012 v rámci projektu Kolipsi anketu mezi 1 500 studenty německých a italských škol, ve které se jich ptal na jejich jazykovou příslušnost: 15 procent dotázaných uvedlo, že se cítí být bilingvní, 4,5 procenta odpovědělo, že patří k jiné jazykové skupině. Vedoucí výzkumu Andrea Abel to vysvětluje: „Vícejazyčnost v Jižním Tyrolsku se netýká pouze klasických ,starých‘ menšin a jejich jazyků, nýbrž i ,nových‘ menšin.

Silvia a Valentina navštěvují školu, ve které se vyučuje v němčině. Italština se vyučuje jako první cizí jazyk a k ní se ve čtvrté třídě přidává angličtina. „Dalším krokem by určitě bylo mít správnou vícejazyčnou školu,“ přeje si Silviina matka Sara. Požadavek, který se dosud ještě neprosadil.

Němčina, italština a ladinština. Nebo nějaký úplně jiný jazyk? Když Jihotyrolané řeknou „my“, může to být poměrně komplikované. Když se ale podíváme na Silvii s Valentinou, rychle dojdeme k přesvědčení, že příští generace si s vícejazyčností poradí bez problémů – a že se vícejazyčnost jeví jako výhoda: „Když na mě někdo promluví německy, můžu mu odpovědět. A když se někdo zeptá italsky, můžu odpovědět taky,“ shrnuje Valentina. Tak jednoduchá může být vícejazyčnost.