Curon

Pod proudem

Jižní Tyrolsko vyrobí dvakrát tolik proudu než spotřebuje. Voda je tak v Jižním Tyrolsku prvořadým dodavatelem energie. Proto musela vesnice zaniknout.

Původní vesnice Graun byla vyhozena do povětří a zatopena, její obyvatelé byly vyvlastněni. Už je tomu 60 let. Od té doby mají lidé před dveřmi svých domů jezero, které je pro ně cizorodým prvkem. Portrét vesnice, která se nedokáže vyrovnat se svým podivným osudem.

Když Theresia Theiner vyprávěla příběh o Sultánovi, měla i po více než půl století od popisovaných událostí stále skelný pohled. Bernardýn Sultán byl psem v její rodině, která tehdy žila v původní vesnici. Jak to u takovýchto psů bývá, měl i Sultán své oblíbené místo, ze kterého mohl z bezpečné vzdálenosti sledovat lidské hemžení kolem sebe. Jeho místo bylo na podlaze pod kuchyňským stolem v hostinci Traube Post. Rodiče Theresie Theiner vedli hotel, který stál v centru malé vesničky Graun im Vinschgau. A stejně jako ostatní domy byl v roce 1950 vyhozen do povětří. Theresia, její tři sestry a rodiče přesídlili do nového domu. Jen Sultán nechápal, proč najednou zmizel jeho kuchyňský stůl. „Stál na troskách našeho domu a hledal stůl,“ vypráví Theresia Theiner, „a když bylo vše zatopené, stále plaval na místo našeho domu a my jsme pro něho museli jezdit člunem.“

V novém domě pes nenašel žádné místo, které by bylo podobně dobré jako jeho staré místo pod kuchyňským stolem. Odmítal chodit do nového domu po schodech. V Graunu nebyl nikdo, ať už zvíře nebo člověk, kdo by se dokázal smířit se svojí ztrátou. „Někteří starší lidé,“ říká Theresia Theiner, „na toto soužení zemřeli.“

Sudy vína ve vodě

Když došlo k zatopení Graunu, bylo Theresii Theiner 18 let. Přesto se jí vyryl do paměti každý detail z tohoto dne podobně jako vzpomínky z války. Například když se tenkrát objevila voda ve sklepě a oni museli položit prkna, aby se dostali k sudům s vínem. Nebo když její rodina musela během týdne sbalit všechny své cennosti na nákladní vozidlo a odvézt je do bezpečí. Pět let po konci druhé světové války nastaly na malém kousku země uprostřed Evropy znenadání opět momenty připomínající válku. Nedaleko místa, kde se protínají hranice tří států mezi Švýcarskem, Rakouskem a Itálií došlo k vyvlastnění a vyhnání lidí a zničení jejich domovů. O svůj domov přišlo všech 1 200 obyvatel Graunu v horním Vinschgau. Italská vláda chtěla mít na náhorní plošině, na které se vesnice nacházela, přehradu, jež by zásobovala severní Itálii elektřinou. Přírodní jezera Graun a Reschen se stala jednou velkou vodní plochou. Pole, cesty, statky – vše bylo zatopeno. Z původního Graunu zůstala jen věž románského kostela. Dodnes ční z tyrkysových vod jezera Reschensee a možná je nejironičtějším stavebním dílem Jižního Tyrolska – komickým a současně tragickým.

Enel/Jakob Hoff

V jezeře jsou domy pod proudem

Většina obyvatel Graunu musela odejít. Několik rodin si smělo vybudovat novou existenci na příkrém svahu pár stovek metrů od okraje údolí. Příběh Graunu ale není jen dramatem zatopené vesnice. Historie místa toho ukazuje mnohem více. Zrcadlí se v ní rovněž podstata Jižního Tyrolska. Cela země je tvořena kontrasty. Palmy a ledovce, italština a němčina, staré a nové. Nikde se však protiklady mezi modernitou a venkovskou idylou nesrazily tak silně jako v obci Graun v průsmyku Reschenpass.

IDM Südtirol-Alto Adige/Andreas Mierswa

Nejironičtější stavební dílo Jižního Tyrolska

Dnes sedí 78letá Theresia Theiner v selské jizbě v hostinci Traube Post. Je to hotel, který její rodiče postavili v nové vesnici po napuštění nádrže a ve kterém ještě nedávno měla hlavní slova jako vedoucí. Theresia Theiner nosí k modrému svetru modrý náhrdelník a sladěné náušnice. Ví totiž, jak důležitý je vzhled a vystupování v pohostinství. Obchody běží dobře. Přicházejí sem turisté a skupinky motorkářů a hotel bude brzy opět hostit ženský spolek z Heidelbergu. Z původního Graunu zůstala věž kostela. Dodnes ční z tyrkysových vod jezera Reschensee a možná je nejironičtějším stavebním dílem Jižního Tyrolska – komickým a současně tragickým.

IDM Südtirol-Alto Adige/Marion Lafogler

Co zůstalo, jsou černobílé snímky vesnice

Již dědeček Theresie Theiner vlastnil hostinec a v současnosti převzal hostinec její syn. Ani přehrada nepřerušila rodinou hoteliérskou tradici trvající již několik generací. Zatopení jejich původní vesnice ale ovlivnilo jejich postoj k jejich státu. „Stále jsme se cítili jako Rakušané, Italové nás vyháněli. Vzbudilo to proti nim spoustu nenávisti.“ Pak vezme do ruky béžový jídelní lístek. Na něm jsou italské speciality a jihotyrolská vína a na pozadí černobílá fotografie starého hotelu z doby před rokem 1950.

V říjnu 2010, 60 let od napuštění přehrady, obyvatelé Graunu opět zavzpomínali na zánik své vesnice. Vzpomínková večer byl spojený s výstavou ve vlastivědném muzeu.

Enel/Jakob Hoff

Příběh je třeba vyprávět dále

Pro starší lidi je důležité, aby svůj příběh předali mladé generaci. Dnes je naživu už jen asi 20 lidí, kteří ještě pamatují zatopení vesnice. Od přestěhování již ale uplynulo spoustu let a mladí odmítají přijmout toto tíživé dědictví. Kdo je mladý, raději se z Graunu odstěhuje. Je to místo s rozbitou minulostí a téměř žádnou budoucností.

Po větru…

Život v horním Vinschgau je drsný. Přes průsmyk stále fouká vítr, takže stromy zde rostou šikmo a nakřivo. Dnes má Graun už jen 400 obyvatel. Každý zná každého, a někteří říkají, že je zde vidět i skrz stěny. Většina obyvatel vesnice má statek s dobytkem a trochu půdy, což ale pro život už dávno nestačí. Mnozí tak vedle toho pracují ve Švýcarsku, kde jsou vyšší platy. Nebo v zimě na nedalekém lyžařském vleku.

Místní se nakonec přeci jen rozhodli zkusit jedinečnou historii své vesnice opatrně obchodně využít. Průsmyk Reschenpass je jedním z nejdůležitějších přechodů přes Alpy mezi severem a jihem. Při své cestě na dovolenou mačkají projíždějící rodiny nosy na okýnka svých aut a nevěřícně zírají na věž kostela uprostřed jezera. Dříve zde kvůli tomu dokonce docházelo k zácpám. Před čtyřmi lety bylo na břehu jezera vybudováno 75 parkovacích míst. Na parkovišti je také zmenšený model vesnice Graun, jak vypadala před rokem 1950. Informační tabule nese název: „Tragédie jezera Reschensee“.

O několik metrů dále si dva páry zrovna vyměňují své digitální fotoaparáty. Lidé si navzájem pomáhají. Každý chce mít snímek sebe. S věží čnící z jezera na pozadí. Vtípek na začátku dovolené.

...a proti proudu

Jen málokdo ví, jak se to stalo. Přeměnit přírodní jezera v horním Vinschgau na jedno velké jezero je myšlenka stará téměř sto let. Kdy v letech 1920–1930 probíhala industrializace Jižního Tyrolska, rostl i hlad po energii. Fašistická vláda Itálie, ke které bylo Jižní Tyrolsko připojeno v roce 1919, vsázela zejména na vodní energii. Národní zájmy měly tehdy nejvyšší prioritu.

Enel/Jakob Hoff

Zničující rozhodnutí

Obyvatele Graunu tušili, že jim hrozí zánik, tenkrát ale počítali s tím, že se vodní hladina zvedne pouze o 5 metrů. Některé části obce by tak mohly zůstat stát.

V roce 1940 vyvěsil bolzanský stavební úřad na obecní úřední desku informační věstník. V něm stálo, že výška nové přehrady bude 22 metrů. Nikdo neprotestoval. Nikoli však z nezájmu, ale proto, že věstník byl napsaný v italštině, které v Graunu nikdo nerozuměl. Lejstro se tak vrátilo stavebnímu úřadu bez připomínek a stavební zakázku přiklepli v Římě firmě Montecatini AG z Milána. Začaly přípravné práce.

Enel/Jakob Hoff

Farář jel až za papežem...

Když sedláci zjistili, že brzy o všechno přijdou, začali protestovat. Proutěnými metlami mlátili do vozidel inženýrů, kteří stavěli hráz. „Vzdali jsme to, až když přijeli karabiniéři se samopaly,“ říká Alois Prieth, kterému tehdy bylo 14 let. Vesnický farář Alfred Rieper jel dokonce za papežem Piem do Říma a prosil ho, aby stavbě přehrady zabránil. Ani to nepomohlo. V roce 1949 se zavřely propusti a přehrada se začala plnit.

Domy, které stály nejblíže u vody, začala firma Montecatini postupně vyhazovat do povětří. Vesnice postupně zmizela. Obyvatelé Graunu tomu přihlíželi z nedaleké baráčnické vesnice, ve které byli ubytovaní. Odškodnění většině rodin nestačilo na to, aby si zajistili existenci odpovídající té dřívější. „Nebylo to nic než podvod,“ říká Alois Prieth. Ještě dnes v něm každý pohled na vodní hladinu vyvolává vztek a trýzeň. Pro lidi z nového Graunu zůstalo jezero Reschensee cizorodým prvkem, který v uplynulých 60 letech museli trpět před dveřmi svých domů.

Enel/Jakob Hoff

Pro místní to je zkrátka cizí jezero před dveřmi jejich domu.

Jak se daří Graunu dnes? Ptáme se bývalého starosty Heinricha Nogglera. Při procházce po břehu jezera Noggler jednou rukou divoce gestikuluje ve vzduchu a druhou pevně svírá svůj mobilní telefon. „Jezero je fakt, který nezmizí“, říká. „Musíme z něho dostat co nejvíce.“ Noggler si přeje více turistů u jezera a také to, aby se obyvatelé Graunu s jezerem smířili. To není vůbec lehký úkol.

V zimě jezero Reschensee zamrzá. A v létě dosahuje teplota vody pouhých 14 stupňů, což z něj nedělá zrovna ráj pro koupání. Již několik let se zde ale scházejí nejlepší evropští kitesurfaři. Pro kitesurfing je zde ideální vítr. Na břehu už je dokonce malá škola kitesurfingu. „Mým snem je yacht klub ,“ říká Heinrich Noggler. Na jezeře je ale zatím jen jedna plachetnice, která patří jednomu z místních. Architektovi z vesnice. Ten se však zde nenarodil, je to přistěhovalec.

Bolestné pro obyvatele Graunu je vypláceno v elektřině

Heinrich Noggler (starosta do roku 2020) hrdě ukazuje rovnou dlaní vodorovným pohybem. „Tam naproti v zátoce jsme tento rok navezli půdu a tím jezero trochu zmenšili,“ říká. Noggler tak chce postupně získávat půdu zpět. Boj o nápravu křivdy se zdá být i úspěšný. Před deseti lety například obec vysoudila podíl na ročním zisku el. proudu provozovatele elektrárny. Starosta Noggler o tom mluví jako o „jistém druhu bolestného“.

Smíření je obtížné

Theresia Theiner, bývalá vedoucí hotelu, není tak bojovně naladěna. Během těch let se mohla s jezerem smířit. „Dnes je docela hezké, jak se tady rozprostírá,“ říká a pokyvuje hlavou sem a tam. Myslí to vážně? Bylo by možné si ji vyfotografovat dole u jezera? Theresia Theiner přemýšlí a pak přikývne. Cestou k jezeru opět vypráví o bernardýnu Sultánovi. Neskončilo to pro něho dobře. Onemocněl a museli ho dát utratit.

Teď snímek na břehu jezera Reschensee. Cestou zpátky Theresia Theiner prohodí spíše mimochodem: „Za posledních 60 let jsem ještě nikdy nebyla takhle blízko jezera jako teď.“ Na břeh jezera to je z jejího domu ani ne 300 kroků.

Text: Lukas Eberle
Fotografie: Jakob Hoff
Rok zveřejnění: 2014

(zkrácené znění reportáže, která vznikla pro Jihotyrolskou mediální cenu v roce 2010)