Když se potkávám s Tamarou nedaleko její rodné vesnice Gummer v údolí Eggental, je příjemné teplo. Sedíme na houpačkách na dětském hřišti obklopeni fantastickými horskými panoramaty. Zde uprostřed Dolomit, kde vyrůstala. Tamaru znám již dlouho a vždy mě fascinovala její veselost a síla, která z ní vyzařovala. Pokaždé, když ji potkám, donutí mě přemýšlet o mém vlastním životě a o tom, jestli opravdu dělám to, co mě naplňuje a činí šťastnou.

Tamara Lunger patřila ke světové špičce v závodním skialpinismu. Pak ale v Himaláji zjistila, že jí naplňuje vysokohorské lezení. Nejde jí o rekordy ani srovnávání se s druhými. To jsou jen příjemné vedlejší efekty, které umožňují žít s touto vášní snadněji. Přitahují totiž sponzory. Dlouholetá intenzivní tělesná námaha si ale vybírá svoji daň. Neutuchající bolesti kolen si neustále vyžadují nucené pauzy. Tamara ale nemá žádné pochybnosti o tom, že bude stále nacházet výzvy, které ji sednou. A s pilotním průkazem k vrtulníku v kapse si pohrává s myšlenkou, že by se jednou stala pilotkou záchranného vrtulníku v milovaných himalájských horách. Od tohoto snu ji dělí ještě mnoho letových hodin.

Vděčnější a spokojenější než dříve

"Slunce pomalu zapadá za hory a já se s Tamarou loučím. Cestou zpátky musím stále myslet na její slova o vnitřním hlasu: „Jestli teď půjdeš dál, už se nikdy nevrátíš.“ Pár metrů rozhodlo o napsání či nenapsání horolezeckého příběhu. Být zapamatována nebo zapomenuta.

Po setkání s Tamarou jsem si ale jedním zcela jistá: I přesto, že se otočila a vrátila, je vítězkou – vděčnější a spokojenější než dříve.

„Raději půjdu na osmitisícovku jinou cestou, a možná i v zimě, když je tam méně lidí – jinak radši půjdu v klidu na nějakou pěti nebo šestitisícovku“, říká o svých příštích cílech."